Žena v bílých šatech zachycujících světlo se zdá povstávat z trosek, strašidelná postava uprostřed ruin. Její paže jsou nataženy, gesto prosebné i vzdorovité, ztělesňující tragédii a stoicismus řeckého lidu. Temné, vířící mraky víří v pozadí, čímž se zvyšuje dramatické napětí a pocit osamělosti. Mistrovské použití světla a stínu umělcem, s hrou světla na látkách, zdůrazňuje kontrast mezi živými a mrtvými.

V pozadí stojí postava, zdánlivě turecký voják, který je svědkem scény; jeho přítomnost vypovídá o konfliktu a okupaci. Kompozice je silná, využívá úhlopříčné linie krajiny a vzestupný tah ženské formy, aby přitáhla pohled diváka a vytvořila emocionální crescendo. Drsné, texturované tahy štětcem dále umocňují pocit bezprostřednosti a syrovosti scény. Není to jen zobrazení; je to výkřik, lamentace a svědectví o odolnosti lidského ducha tváří v tvář naprosté destrukci.