Na tomto fascinujícím kusu vidíme ženu, která si v momentě introspekce opřená o ruku opírá hlavu. Charakteristické volné tahy štětce Renoira vyvolávají jemnou živost, která zachycuje nejen subjekt, ale také atmosféru kolem. Bujný zelený pozadí a jemné náznaky bohatého listí vytvářejí éterický rám pro její postavu, nabízející klidný únik od chaosu života. Teplé odstíny se prolínají, jemné růžové odstíny její šaty odrážejí teplo dne, zatímco subtilní hra světla tancuje po její pokožce a naznačuje jemný polibek slunečního světla, které prochází listy.

Emocionální váha díla vyzývá diváky k přemýšlení o tom, jaké myšlenky ji zaměstnávají, když sní. Specifická technika Renoira přetahování barev dodává její postavě hloubku, čímž zvyšuje její přítomnost v kontrastu s pozadím, a přitom jej nepřevyšuje. Tato pečlivě udržovaná rovnováha posiluje emocionální dopad, přetvářejíc to, co by se mohlo zdát jako prostý moment, do hlubokého prozkoumání samoty a tichého zvažování. Vytvořené v roce 1913, toto dílo spojuje Renoirovo osvojení prožitých zkušeností s vitalitou, kterou přímo jako práci pro diváka.