V tomto působivém díle je scéna pokryta tlumenými odstíny hnědé a šedé, což jí dodává atmosféru klidného melancholie. Strmost holých, zkroucených a ohnutých stromů vytváří bolestný kontrast s měkkým, matným pozadím, kde se vzdálená struktura jeví jako přízrak připomínající lidskou přítomnost. Postava kráčející po stezce přidává pocit osamělosti a zamyšlení, jejich tmavé oblečení splývá s přiléhajícími zemními tóny, jako by byly součástí samotné krajiny.

Jemná interakce mezi světlem a stínem zvyšuje emocionální náboj tohoto uměleckého díla, obklopuje diváka pocitem nostalgie. Kompozice, jejíž klikatá stezka a křivky přitahují oko celým plátnem, zve k zamyšlení nad plynutím času a pomíjivou podstatou života. Van Gogh zachytil nejen krajinu, ale i okamžik, který je hluboce naplněn pocitem touhy, které divák nese ještě dlouho po svém odchodu.