V tomto dojímavém díle sedí osamělá postava s grácií na kamenné lavici, oblečená v plynulých oděvech, které elegantně spadají až k zemi. Eterická kvalita jejího oděvu, namočená v jemných odstínech bílé a akvamarínové, kontrastuje krásně s hřejivým, jemným béžovým tónem zdi za ní. Drží deštník z pávího peří, což je doplněk, který dodává kouzlo a intriku, vyvolává pocit nostalgie a individuality.

Kompozice jemně směřuje pohled k subjektu, jehož tajemné chování naznačuje naraci klidné rozjímání nebo možná nostalgické sny—nádherná kombinace její klidné pozice a fantomové bílé zdi, která ji obklopuje. Hra světla a stínu, zejména kolem obrysů jejích oděvů a deštníku, vytváří jemnou interakci, která ještě posiluje emocionální odezvu scény. Mistrovství Waterhouse v používání barev je zřejmé—používá paletu, která pulsuje s tlumenými odstíny modré a hnědé, šeptající tajemství starověku a umění, přičemž zve diváky, aby se ztratili v nostalgickém světě, který vytvořil.