V této atmosférické scéně je divák vtažen do melancholické náruče pařížské ulice na chladném dni. Budovy se tyčí, jejich fasády jsou vykresleny jemnými, vířivými tahy žluté, zelené a modré; zdá se, že dýchají v rytmu větru. Nebe, téměř jako impresionistický vír, naznačuje zamračený den, zatímco tlumené textury radostně tančí proti městské struktuře. Ulice je živá, ale klidná s postavami jen nejasně vykreslenými charakteristickými odvážnými tahy Van Gogha, což vyvolává pocit osamělosti uprostřed městského života.

Kompozice zachycuje okamžik zmrzlý v čase—časovou podstatu života ve městě, rušného ale introspektivního. Existuje pocit hloubky, zesílený tím, jak se střední plán jemně stahuje do pozadí, což umožňuje pohledu diváka procestovat tuto okouzlující scénu; cesta, která se cítí jak intimní, tak velkolepá. Výběr barev, nakloněný směrem k měkčím tónům, přidává jemnější emocionální váhu a zve k reflexi. Možná to byl Van Goghův způsob, jak vyjádřit vnitřní svět naložený emocemi—zkoumá Paríž a jeho vlastní bouřlivou duši.