Plátno dýchá teplými tóny pozdního odpoledne; pole zalité zlatým světlem se rozprostírá směrem k obzoru, jemně naznačenému modrým pruhem. Nad nimi se tyčí sbírka štíhlých stromů, jejichž kmeny jsou jemnou směsí modré a zelené, sahající k nebi. Umělec použil volnější tahy štětcem, čímž vdechuje pocit pohybu, jemného pohupování ve vánku, jako by divák stál právě tam, cítil teplo slunce. Osamělá postava, téměř v siluetě, se sklání nad senem a dodává scéně narativní nádech.

Barvy samotné jsou symfonií; zelená pole odrážejí zeleň stromů; růžová a oranžová tančí, odrážejí světlo. Kouzlo tohoto díla spočívá v jeho jednoduchosti, oslavě všednosti, která nám připomíná jednoduchou krásu kolem nás. Kompozice vede oko scénou a vede nás od popředí k pozadí. Je to tichý, kontemplativní prostor, který nabízí chvíli klidu, vítaný únik do náruče přírody.