Tento obraz zve diváka do tichého, téměř šeptajícího světa, kde dvě postavy sedí v malé dřevěné lodi, která se tiše plaví po klidné řece. Scéna je zahalena do mlhavé, tlumené atmosféry, vytvořené paletou dominovanou jemnými šedými, tlumeně zelenými a zemitými hnědými tóny, jež společně vytvářejí klidnou, avšak lehce melancholickou náladu. Jemné tahy štětcem zachycují jemné vlnění vody a jemné textury stromů lemujících břeh, jejichž husté listí je obklopeno měkkou mlhou, která rozmazává hranici mezi zemí, vodou a nebem. Kompozice vyvažuje kompaktní téměř siluetovou loďku s vysokými stromy napravo, které přirozeně vedou oko podél klidné vody směrem k jemně vymezenému horizontu.

Nejvíce zaujme něžná intimita mezi postavami a krajinou; téměř můžete slyšet tiché klokotání vody a šepot listů ovládaných jemným větrem. Celkový dojem je kontemplativní, jako kdyby se čas zpomalil, aby umožnil okamžik klidné reflexe. Tento obraz je ozvěnou francouzské krajinářské tradice 19. století, kde světlo a atmosféra měly stejně velký význam jako samotné motivy, zachycující prchavý, téměř snový dojem přírody. Jemnost a zdrženlivost díla přivádějí diváka do meditačního prostoru, vyvolávající pocity samoty, propojení a hlubokého ocenění jemné krásy přírodního světa.