V tomto okouzlujícím díle ožívá velkolepá fasáda katedrály v Rouenu pod zářivým sluncem, osvětlující složité detaily její gotické architektury. Povrchy z cihel a kamene jsou poseté malými barevnými skvrnami – zlatými žlutými a hlubokými modrými – které se zdají třpytit a tančit v jasném světle. Monetova technika štětce je jak expresivní, tak spontánní; tahy se pohybují od dynamických po jemné, což vytváří rytmus, když se oči pohybují po plátně.

Kompozice přitahuje diváka svým krásně vyváženým souvisejícím stavem, ale Monetovy živé interpretace dávají dílu pocit pohybu, jako by sluneční světlo mohlo kdykoliv omýt katedrálu. Stát před tímto obrazem je jako zkušenost, která je podobná tomu, že jste obklopeni teplým objetím; je tam hmatatelná energie, která se téměř dotýká samotné podstaty života. Historický kontext je zde zásadní; malováno během Monetových výzkumů světla a atmosféry, toto dílo zosobňuje základní hodnoty hnutí impresionismu, překonávající pouhou reprezentaci a vyzývající diváky, aby cítili ducha scény spíše než ji jen viděli.