Tato výrazná scéna přetéká chaosem a zoufalstvím, rozprostírajícím se na pusté krajině naplněné ponurými, tlumenými tóny hnědé, šedé a černé. Nad každým koutem panuje dominace smrti — ozbrojené kostry vtrhávají do masakru a táhnou oběti v různých fázích utrpení a umírání. Kompozice je hustá a frenetická, divoká spleť lidských postav, koní a kostlivcových poslov, všichni propleteni v makabrózním tanci zkázy. Obloha je těžká, vrhá na scénu žlutozelený závoj, který naznačuje umírající slunce, a horizont je posetý ohni, kouřem a loděmi zahalenými v mlze — symboly nemilosrdného zániku.

Precizní tahy štětcem umělce dodávají této apokalyptické krajině chladnou přesnost. Každá postava, zbraň a rozbitý úlomek pulzují pohybem, jako by byly zachyceny v zápase mezi živými a mrtvými. Barevná paleta je sice tlumená, ale prosvítají jí náhlé záblesky červené — připomínka neustálé krveprolití. Krajina se pod tíhou smrti rozpadá, holé stromy ční jako pochodně, visící těla mlčky svědčí o nevyhnutelnosti. Emočně obraz ohromuje pocitem hrůzy a beznaděje odporu, rezonuje jako temné zrcadlo smrtelnosti v turbulentní době poznamenané morem, válkou a politickou nestabilitou. Jeho umělecký význam spočívá v syrovém zobrazení lidské zranitelnosti a neúprosného šíření smrti, odhalující renesanční zájem o memento mori a pomíjivost pozemského života.