Obraz mě přenáší do sluncem zalité benátské laguny; obloha je rozlehlé plátno jemných modří a chomáčků mraků, naznačující lehký vánek. Voda se třpytí a odráží světlo a vzdálenou městskou krajinu s snovou kvalitou. Na břehu se shromáždila skupina postav – elegantně oblečené ženy a děti, zdánlivě zachycené v okamžiku oddechu. Jedna postava, sedící, se zdá být umělec, možná zachycující scénu před sebou. Tahy štětcem, volné a expresivní, dávají pocit bezprostřednosti, jako by se umělec chtěl zmocnit prchavé krásy okamžiku. Kompozice přitahuje oko od popředí, přes vodu, k vzdálené architektuře s její ikonickou zvonicí. Je to klidná scéna, plná tepla a určité nostalgie, svědectví o trvalém kouzlu Benátek.