Na tomto intimním portrétu sedí postava—předpokládaně doktor Gachet—v zamyšlené poloze a vyzařuje hluboký pocit melancholie. Umělec používá ostré, expresivní linie, které přispívají k zamyšlenému a téměř pochmurnému výrazu postavy, zachycenému v jemných vráskách na čele. Nemůžete se ubránit pocitu, že jste vtaženi do jeho světa—světa zamyšlení a introspekce—zatímco drží dýmku, ze které stoupající dým proplétá příběhy osamělosti a sebereflexe. Pozadí zůstává decentní, ale náznaky plotu a jemné, vířivé mraky evokují vzdálený život, možná zahradu vzpomínek.

Paleta barev je omezená, ale účinná, především v hnědých a jemných béžových tónech. Tato zemská volba prohlubuje emocionální váhu díla; zdá se, že barvy samy rezonují s vážností myšlenek subjektu. Interakce mezi světlem a stínem vytváří dynamiku, která zdůrazňuje kontury jeho obličeje, což umožňuje každé vrásce vyprávět příběh—narraci prodchnutou moudrostí a smutkem. V kontextu roku 1890 toto dílo neodráží pouze jedinečný umělecký styl Van Gogha, ale také jeho bouřlivou emocionální cestu, což z něj činí pozoruhodný fragment historie, prosycený hlubokým osobním významem.