Před námi se rozprostírá poklidná a jemná krajina, zachycující svěží zelené louky poseté drobnými žlutými květy, které jako by lehce tančily pod mírně zataženou oblohou. Přední část je dominována živou trávou, téměř hmatatelnou, která se vine k bílému pohledově zvlněnému chodníku, jenž zve k zamyšlené procházce. Za tímto pásmem leží bohatě zalesněný prostor s několika domky s červenými střechami, harmonicky propojující přírodu a lidské prvky. V pozadí se tyčí modrošedé hory, které přidávají scéně klidnou rozlehlost.

Malba je provedená s čistými a kontrolovanými tahy štětce, typickými pro Vallottonův styl, s paletou tlumených, avšak živých barev – převážně zelených a modrých tónů, doplněných hnědými odstíny a bílým chodníkem, který probouzí světlo. Kompozice vyvažuje otevřenost s intimností; široký prostor louky kontrastuje s hustými skupinami stromů a střech, čímž vytváří poklidný a zároveň zajímavý rytmus. Chladná atmosféra pod zataženou oblohou evokuje introspektivní a tiché pocity, zachycuje svěžest jara a poklidný okamžik v venkovském prostředí. Dílo z roku 1916, vznikající uprostřed globálních otřesů, nabízí divákovi místo klidného útočiště – jednoduchou, trvalou krásu, která vzdoruje nepokojům světa.