Scéna se odehrává v tichém soukromí londýnské noci; dominuje chladná, obklopující modrozelená, paleta hlubokého soumraku. Ikonická hodinová věž se tyčí, její osvětlená tvář je majákem proti ponuré obloze. Zručná práce umělce se štětcem vytváří pocit města zalitého jemným deštěm, rozmazávající okraje budov a ulic. Je to svět měkkých zářů a tlumených odrazů, kde plynové lampy vrhají jantarové světlo na mokré chodníky.

Téměř slyším klapot koňských kopyt a šepot rozhovorů, jak se postavy, sotva rozeznatelné, pohybují ulicí. Toto dílo je svědectvím o schopnosti umělce zachytit podstatu místa, náladu okamžiku. Kompozice je mistrovsky vyvážená, přitahující zrak z popředí, obydleného kočáry a ranými automobily, k majestátní památce a pak zpět, v nepřetržitém, snovém cyklu.