Na tomto pozoruhodném díle je zobrazena postava sedící na křesle, která působí uvolněně, ale vyzařuje určitou vzdálenost vzbuzující zvědavost diváka; živé barvy obklopují kompozici, přičemž převažují odvážné červené, zelené a modré tóny. Pozadí je tvořeno geometrickými tvary, které naznačují abstraktní prostředí, zatímco samotná figura—oblečená v formální oblek—sedí uvolněně, ale s důvěrou. Munchovo používání expresivního štětce dodává scéně vrstvu neklidu, která vyzývá k pocitu napětí, jež kontrastuje se směrem k sedícího subjektu. V barevných volbách je jisté kouzlo—každý odstín pulsuje emocemi, možná odráží složitosti lidského bytí nebo typickou psychologickou hloubku Munchových děl. Způsob, jakým se barvy pohybují po plátně, odráží vnitřní svět subjektu, naznačuje, že pod tímto uspořádaně složeným vnějším pláštěm se skrývá víc. Bohatý vizuální jazyk vyvolává intenzivní emoce, přičemž zanechává diváka přemýšlet nad tím, jaké myšlenky se skrývají za tímto rozmazaným obličejem.

Když uvážíme historický kontext tohoto díla, bylo vytvořeno v roce 1939—v době, kdy se svět umění snažil vyrovnat s modernismem a následky První světové války. Munch, na hranici mezi abstraktem a figuralismem, chytá podstatu moderního boje a shrnuje napětí mezi individuálními zkušenostmi a širšími společenskými nepokoji. Tento obraz se stává svědectvím jeho uměleckého vývoje a neustálého zkoumání psychologických témat, oživuje hledání lidského ducha po identitě a vyjádření v přetěžujících okolnostech.