Obraz zve k chvíli tiché kontemplace, pohledu do světa klidné krásy. Tři postavy jsou srdcem této scény, z nichž každá je prodchnuta jedinečnou přítomností; dvě z nich stojí blízko sebe, jejich tvary jsou půvabně propleteny. Tóny pleti, vykreslené bohatou, zemitou paletou, naznačují spojení se samotnou zemí. Jedna postava, žena sedící v pozadí, se odvrací od diváka, její postoj naznačuje introspekci nebo možná chvíli odpočinku.

Technika umělce je patrná v odvážných tazích štětce a záměrném zploštění prostoru; živé, téměř nepřirozené barvy vytvářejí pocit zasněné neskutečnosti. Kompozice s uspořádáním postav, stromů a tapisérií růžových a zelených tónů vede oko obrazem téměř hudebním rytmem. Je to, jako by umělec šeptal tajemství skrytého ráje, místa, kde se čas zpomalil na lenivé tempo a svět je zalit věčným západem slunce. Vyvolává pocit touhy, touhu po jednodušší, harmoničtější existenci.