V této okouzlující scéně umělec zachycuje Montmartre, jak se koupá v teplém objetí slábnoucího světla; odstíny jsou jemné, ale živé, bez námahy se snoubí jedno s druhým. Budovy pozvolna vycházejí z plátna jako šeptání minulosti, jejich kontury jsou rozmazané, vyvolávající pocit nostalgie. Slunce visí nízko na obloze, zářící koule, která vrhá zlatavý lesk na střechy, vyvolávající myšlenky na lenivé odpoledne strávené v bujném koutu Paříže.

Emocionální váha krajiny je zřejmá; nelze si pomoci, než cítit spojení s klidnou krásou momentů, které se zastavily v čase. Působivá zeleň na popředí rámuje výhled a zjemňuje ostřejší linie umělých struktur. Renoirova technika je balet štětců—vřelá a živá—vdechuje plátno pohyb, jakoby sama scéna dýchala, vyzývající pozorovatele, aby se ztratili v jejím teplém, okouzlujícím objetí.