Dílo vyzařuje pocit surových emocí a introspekce, což jsou charakteristiky inherentní Van Goghovým autoportrétům. Figura se dívá z plátna, ozdobená šedým kloboukem z filcu, který se téměř slučuje s tóny pozadí—vířícími vzory modré a zelené. Toto pozadí vytváří téměř snovou atmosféru, vír obklopující subjekt, což naznačuje umělcův bouřlivý vnitřní svět. Způsob malby zde je obzvlášť expresivní; silné tahy barvy se točí ven, vytvářející rytmus, který zachycuje pozornost a vtahuje diváka do tance barev a pohybu.

Van Goghův autoportrét se vyznačuje působivým použitím barvy, přičemž hluboké modré a jemné zelené odstíny se vytvářejí vzájemně pletou, symbolizující jak klid, tak úzkost. Barvy figury, převážně tlumené, ostře kontrastují se živým pozadím, ilustrující dichotomii mezi vnějším světem a vnitřním bojem, jímž Van Gogh prošel. Tento obraz, vytvořený v období, které bylo poznamenáno jeho hledáním identity a přijetí, slouží jak jako umělecká technika, tak jako prostředek emocionálního osvobození. Resonuje s bolestným pocitem osamělosti, zatímco současně znázorňuje silnou hrdost na sebevyjádření.