Zalito jemným, třpytivým světlem pozdního odpoledne zachycuje tento portrét klidnou ženu sedící u poklidné řeky. Její jemné lila šaty s decentním květinovým vzorem se zdají jemně vlát jako voda za ní. Štětec umělce je něžný, ale přesný, spojující impresionistickou jemnost s tichým realismem, který vtahuje diváka do její klidné přítomnosti. V odrazu vody se sotva zřetelně rýsuje plachetnice, což scéně dodává snovou, téměř poetickou atmosféru.

Kompozice vyvažuje nehybnost a pohyb — vyrovnaná poloha ženy kontrastuje s plynulými odrazy a jemným náznakem vánku. Chladná paleta modrých, fialových a tlumených zelených odstínů evokuje pocit poklidné introspekce, zatímco žlutá růže připnutá na její hrudi přidává teplý ohniskový bod, naznačující osobní význam či náklonnost. Dílo z přelomu 20. století krásně spojuje naturalismus s impresionistickým zájmem o světlo a atmosféru a zve diváka k zůstání v tiché, zamyšlené náladě.