Tento něžný výjev zachycuje ženu a dítě u studny, zahalené do měkkého, skvrnitého světla charakteristického pro impresionismus. Umělec používá jemné, tečkované tahy štětcem, které vytvářejí třpytivou, téměř vibrující texturu. Žena, klidně sedící, má na sobě pruhovanou blůzu a modrou sukni, klobouk jí jemně stíní tvář; zdá se být ponořená v tichém okamžiku odpočinku. Naproti ní stojí dítě v volných modrých šatech, jeho postoj naznačuje zvědavost nebo možná plachou výměnu. Okolní bujná zeleň, posetá drobnými květy a rámovaná rustikálními domy v pozadí, vytváří poklidnou venkovskou atmosféru. Tlumená, zemité barvy s doteky modré a zelené zvou k pokojnému, kontemplativnímu naladění, zatímco hra světla a stínu oživuje scénu teplem a intimností.

Kompozice je intimní, ale otevřená, vtahuje diváka do soukromého okamžiku každodenního venkovského života. Volné, rytmické tahy štětcem naznačují pohyb a život mimo rám obrazu, zatímco rovnováha mezi postavou a prostředím zdůrazňuje harmonii mezi lidskou přítomností a přírodou. Obraz namalovaný v roce 1882 odráží oddanost umělce zachycení jednoduchosti a důstojnosti venkovského života v době rychlých průmyslových změn. Dílo je významným příkladem ideálů impresionismu—zaměřených na světlo, atmosféru a každodenní témata—with jemným emocionálním dozvukem, který stále oslovuje diváky.