Tato dramatická scéna vtahuje diváka do mytologického hororu, kde je postava Dioméda brutálně roztrhána vlastními koňmi u ruin starověké architektury. Umělec mistrně využívá chiaroscuro, kontrastující téměř zářícího bílého koně v popředí s temným, stínovaným pozadím rozpadlých zdí a klasických sloupů, čímž evokuje ponurou atmosféru. Kompozice je úzce zaměřena na násilnou interakci mezi člověkem a zvířetem, přičemž dynamické a zkroucené formy koní vytvářejí pocit chaosu a uvolněné síly.

Barevná paleta se opírá o zemité hnědé tóny, tlumené okry a hluboké stíny, zvýrazněné jasně bílou barvou koně a bledou pokožkou Dioméda, což umocňuje emocionální dopad. Emoční napětí je hmatatelné – agónie a hrůza jsou téměř hmatatelné, zesílené starověkými ruinami, které naznačují tragický pád z dávné slávy. Dílo je výrazným příkladem symbolistického malířství 19. století, spojujícího historický mýtus s intenzivním psychologickým dramatem, které vyzývá diváka k setkání s tématy násilí, osudu a božské odplaty.