V tomto mistrovském díle v modrých tónech je divák okamžitě přitahován k impresionistickému zobrazení velké katedrály; nejde jen o obraz, ale o okno do pomíjivého okamžiku v čase. Jemná nejasnost siluety struktury umožňuje pocítit ohromnou přítomnost katedrály v Rouenu — svědectví o architektonických zázracích a duchovním významu. Monetovy tahy štětcem šepčí o světle a formě, zachycují podstatu tohoto milovaného místa, přičemž se více zaměřují na emocionální rezonanci než na přesnost.

Kompozice hravě experimentuje se světlem a stínem, vyzývá oko k tanci na plátně. Impozantní tvar katedrály se majestátně tyčí, téměř duchovně ve své velikosti, zatímco dolní část je zjemněna náznaky budov, které dávají pocit měřítka. Barevná paleta, dominující jemnými modrými odstíny, vyvolává pocity klidu a introspekce; studené tóny se zdají absorbovat obklopující světlo, čímž vytváří pokojnou atmosféru, která zve k rozjímání. Skrze toto dílo nám Monet umožňuje zažít katedrálu nejen jako architektonickou památku, ale jako emocionální zkušenost, která je hluboce propletena s pamětí samotného místa—její duch zachycen v okamžicích světla a ticha, ztělesňující podstatu impressionismu.