Tato silná a děsivá scéna se odehrává pod temnou, zlověstnou oblohou a zachycuje okamžik syrového lidského strachu a brutalitu. Na jedné straně stojí skupina neozbrojených civilistů, rozpoznatelných jako španělští partyzáni, uprostřed hrůz války. Jsou osvíceni tvrdým, dramatickým světlem, které zdůrazňuje jejich bolest a zoufalství. V centru kompozice je postava v bílé košili s rukama zdviženýma, která zosobňuje jak kapitulaci, tak téměř křesťanskou nevinnost v záplavě násilí. Kontrast světla a stínu je výrazný; obličeje a těla obětí vystupují z půdy osvětlené žlutavým světlem, zatímco bezvýrazní vojáci v temných uniformách nemilosrdně střílejí. Anonymita vojáků vyjadřuje bezcitnou a mechanickou krutost.

Goyovo mistrovské použití chiaroscura zesiluje emocionální náboj, zatímco promyšlené uspořádání postav vytváří vyvážené, avšak chaotické napětí. Mrtvá těla v popředí zakotvují scénu v hrůze a činí hmatatelnou devastující cenu masakru. Temné pozadí a majestátní budovy tiše naznačují hrozivou přítomnost autoritářské moci. Historický význam tohoto obrazu spočívá v jeho přímém zpodobnění popravy španělských odbojářů napoleonskými vojsky v roce 1808 — dojemném svědectví o krutosti války a odolnosti lidského ducha. Jeho umělecký význam spočívá nejen v dramatickém realismu, ale i v průkopnické roli v politické a společenské kritice umění, vyvolávající soucit a hněv napříč generacemi.