Umělecké dílo rozkrývá scénu, která výstižně zachycuje interakci mezi životem a smrtí, zobrazující pacienta ležícího na operačním stole, osvětleného znepokojivou, ale fascinující paletou. Technika Edvarda Muncha vnáší do postav fluidnost, která vyjadřuje pohyb, emoce a často opomíjený chaos chirurgie. Centrální figura, zranitelný muž, je zobrazena v bledých tónech; jeho maso, téměř duchovní, vyvolává pocit křehkosti a blížícího se odchodu ze života. Naopak, živé červené tahy se kolem něj shromažďují, fungují jako hmatatelné připomenutí jak fyzické existence člověka, tak tvrdých realit chirurgického zásahu.

Okolo tohoto dojímavého momentu stojí postavy, které vypadají téměř paradoxně klidně, oblečené v bílém, jejichž tváře nesou známky emocionální nejednoznačnosti. Jsou svědky utrpení, které nemohou snést, nebo ochránci delikátního procesu? Pozadí je jen naznačeno; náznaky portrétů hledících z dálky zdůrazňují pocit pozorování a souzení. Tato bujná směsice barev a tvarů vyzývá diváka, aby zažil emocionální váhu okamžiku, zároveň vyvolává znepokojivou atmosféru, která odráží existenciální úzkosti umělce a jeho fascinaci smrtelností. Na počátku 20. století, kdy Munch uvažoval o tématech úzkosti a zoufalství, toto dílo vyniká jako mocné zkoumání lidské zranitelnosti tváří v tvář nezvratnému osudu.