V tomto nádherném portrétu, který zachycuje esenci Márie Terezy Moret y Remisa, je divák vtahován do kontemplativního okamžiku zahaleného do jemné elegance Madridu na přelomu 20. století. Žena, elegantně sedící, ztělesňuje bohatou tapiserii textur; její tmavé oblečení se výrazně odlišuje od tlumeného pozadí, čímž posiluje její postavení a přítomnost. Umělec používá široké a sebevědomé tahy štětcem pro pozadí, čímž vytváří kontrast se složitými detaily její krajky a zářivostí její blůzy. Mistrné používání světla Sorollou zachycuje jemné záření na její tváři, které vyzařuje teplo a zjemňuje jinak temnou paletu. Výběr barev – směs hlubokých černí, tlumených hnědých a jemných šedí – spolu s nádechem bílé na jejích ozdobných šatech je v souladu s módou doby, symbolizující jak sofistikovanost, tak umírněnost – možná komentář k sociálním normám té doby.

Při sledování její přemýšlivé tváře zde vyvstává emocionální hloubka, která vybízí k spekulaci o jejím příběhu a myšlenkách. Obraz rezonuje s atmosférou introspekce, odrážející vnitřní životy žen v období přechodu ve Španělsku. Sorollova technika malování en plein air se zde manifestuje nejen v hře světla na texturách, ale i v dávání subjektu pocit naléhavosti; zdá se, že se kdykoli může postavit ze svého křesla. Toto dílo není pouze vyobrazením sedící postavy, ale významným kulturním artefaktem, odrážejícím měnící se dynamiku genderových rolí a společenských očekávání na počátku 20. století, čímž zdůrazňuje přínosy Sorolly jak k portrétu, tak k sociálnímu komentáři v umění.