Scéna se odvíjí s téměř snovou kvalitou, postavy jsou ztvárněny zjednodušenou, ale výraznou elegancí. Samotné postavy – ženy bronzové pleti – ovládají prostor. Tahy štětce jako by tancovaly po plátně, s rytmickou energií, která přitahuje pohled z jednoho tvaru na druhý, harmonizující barvy. Kompozice je mistrovská, umístění každé ženy, každého prvku působí záměrně i intuitivně. Živá paleta, v níž dominují zemitá červená a zelená, dodává exotickou atmosféru. Je to svět sám pro sebe, jakási vizuální báseň, která vypráví příběh za slovy, svědectví o Gauguinově schopnosti zachytit podstatu jeho tahiťské zkušenosti. Barvy zpívají ve světle, symfonie smyslů. Právě tichá intenzita tohoto okamžiku přetrvává.