V tomto poutavém autoportrétu umělkyně zobrazuje sebe samu sedící na invalidním vozíku, držící bohatě detailem propracovanou paletu a štětce, což vyvolává pocity zranitelnosti a tvůrčí odhodlanosti zároveň. Prostředí tvoří skromná, málo zařízená místnost s mírně žlutými stěnami a modrým horizontálním pruhem, který klidně kontrastuje s teplou dřevěnou podlahou. Vedle ní stojí stojan s portrétem doktora Farilla, jehož vážný pohled a upravený oděv dodávají vážný a důstojný protiklad k uvědomělému a klidnému výrazu umělkyně.

Technika je čistá a precizní, s jasnými linkami definujícími tvary a pečlivou pozorností k texturám — hladkost portrétu, lesklý kov vozíku a záhyby látky tradičního oděvu. Barevná paleta je střídmá, ale teplá, vyvažující studené modré a neutrální tóny s tóny pleti a váhou černé sukně. Emočně dílo vibruje tichou odolností a komplexním vyprávěním; uznává bolest a omezení, ale povyšuje důstojnost a mistrovství. Vytvořeno v roce 1951, toto dílo hluboce rezonuje v historickém kontextu, odráží osobní utrpení a neochvějný závazek k umění a je důležitým svědectvím trvalého odkazu umělkyně.