V tomto ohromujícím díle je divák okamžitě přitahován k plynulým konturám sochy, která stojí před živým azurovým pozadím. Měkké, zaoblené tvary trupu jsou zachyceny charakteristickými silnými tahy štětce Van Gogha, které dodávají postavě hloubku a texturu. Absence rysů obličeje zdůrazňuje čistou fyzičnost sochy, což vyzývá k intimnímu spojení s její krásou. Člověk skoro může cítit chlad mramoru, který napodobuje, vlnící se stíny zdůrazňují elegantní siluetu.

Barevná paleta hraje klíčovou roli v celkovém dopadu díla. Van Gogh volí uklidňující modrou, která slouží jako ostrý kontrast k bílým tónům sochy, vyvolávající pocity klidu a kontemplace. To nejen posiluje trojrozměrnost trupu, ale také vyvolává emocionální reakci; divák může cítit jakousi jemnou touhu nebo nostalgii. V historickém kontextu konce 19. století, kdy byly klasické formy hluboce uctívány, ale čelily modernitě, se toto dílo stává důkazem Van Goghova zkoumání tradiční krásy skrze jasně novou objektiv.