Dílo okamžitě vrhá diváka do scény hluboké pustiny. Centrální postava, zahalená a zahalená stíny, stojí jako stoický stráž proti blížící se temnotě. Je to postava smutku, možná truchlící, nebo se možná smířila s chmurnou realitou, která se kolem nich odehrává. Umělecké využití stínu je mistrovské; pohlcuje pozadí a vytváří hmatatelný pocit klaustrofobie a zoufalství. Detaily jsou skrovné, spíše leptané než malované, což umocňuje pocit syrovosti, obnažené pravdy. Kompozice nutí oko k postavě a činí nás svědky její samoty a jejího místa v tomto bolestném prostředí. Skoro je slyšet ticho, tížené tíhou nevysloveného smutku.